Logické a nelogické argumenty


1. ÚVOD

Od dob starověkého Řecka a Říma vystupují na veřejnosti lidé s cílem posluchače přesvědčit a získat je na svoji stranu jako stoupence nebo obdivovatele. Používají k tomu různých metod a často jim nezáleží na pravdivosti, ale na přesvědčivosti a přijatelnosti. Jejich argumentace často postrádá jakoukoliv logiku nebo rafinovaně budí její zdání.

Lidé se nechají velice snadno ovlivnit, přesvědčit a snadno zmanipulovat, pokud předkládané argumenty jsou jednoduché, názorné, přijatelné a snadno pamatovatelné. Mluvčí a pisatelé využívají nejrůznějších metod, které někdy vedou ke mylným závěrům, aniž si toho posluchači nebo čtenáři povšimnou, pokud nad těmito argumenty hlouběji nepřemýšlejí. Tam, kde v dané chvíli chybí zdravý rozum, nastupují přesvědčovací metody, s nimiž se můžeme setkat u astrologů, ufologů, náboženských vůdců nebo diktátorů a často také u politiků a reklamních agentur. Často i lidé inteligentní, s vysokoškolským diplomem jsou natolik naivní, že nechají se lehce zmanipulovat v oblastech, které nejsou předmětem jejich vědeckého nebo odborného zájmu. Přiznejme, kolik z nás dosud nenaletělo přesvědčivým argumentům politiků nebo prodejců výrobků pochybného účinku nebo významu.

Temným projevem síly propagandy a klamavé argumentace byli říšský ministr propagandy Joseph Goebbels a nacistický Vůdce Adolf Hitler. Joseph Goebbels svým řečnickým nadáním vytvořil kolem Hitlera mýtus neomylného génia a byl autorem všech sloganů nacistické propagandy. Adolf Hitler svými projevy dokázal přesvědčit a strhnout masy, jak dokázaly obrovské volební úspěchy NSDAP a následné převzetí moci v Německu. Hitlerovy projevy k masám měly podobný sloh, stavbu a svou emotivní a dramatickou skladbu. Mechanismus Hitlerových projevů byl prostý. Střídal opravdovou vážnost s exaltovaností, až hysterií. Plně se do svých stavů vžíval a byl sám sebou unášen. Byl hluboce přesvědčen o správnosti a nevyhnutelnosti toho, co říkal. Po svých řečnických výkonech upadal znovu do své zádumčivé šedosti, ponořil se sám do sebe.

Hitler ve své knize Můj boj (Mein Kampf) napsal: "Lid je většinou založen a usměrněn tak žensky, že jeho myšlení a jednání určuje daleko víc než chladná rozvaha citové rozpoložení." Dále uvádí: "Masa se neřídí zákony objektivity a přesvědčování, její síla tkví ve fanatismu víry, a nikoliv vědění. Protože též nesnáší žádné polovičatosti, chce mít vše srovnáno do jednoznačných schémat: nenávist či lásku, právo nebo křivdu, pravdu nebo lež, jen ne žádné směsi, kritičnost, třídění, domnělé duchaplné nápady. Žádá jednoduché a obecně srozumitelné závěry, jichž nesmí být mnoho a k nimž je nutno vždy znovu a znovu z různých stran dospívat a opakovat je bez ustání a při každé příležitosti."

Ke smyslu propagandy se vyjadřuje slovy: "Propaganda tu není proto, aby ustavičně přinášela blazeovaným mladým pánům interesantní změnu, nýbrž aby přesvědčovala masy. Ty však potřebují při své těžkopádnosti vždycky určitý čas, než jsou schopny vzít nějakou věc na vědomí, a jejich pozornost upoutáme jen tehdy, opakujeme-li základní pojmy tisíckrát. Žádná změna nesmí nikdy měnit obsah toho, co se propaguje, nýbrž musí vždycky nakonec říkat totéž. Ale potom s úžasem shledáváme, k jakým ohromným, skoro nepochopitelným výsledkům taková vytrvalost vede. Každá reklama, ať je to v obchodě nebo v politice přináší úspěch jen tím, že se vytrvale, stejnoměrně a jednotně opakuje. Jistě se musí heslo osvětlit z různých stran, ale každá taková úvaha se musí zakončit oním heslem samým."

Joseph Goebbels vypracoval principy propagandy, které se v jistých modifikacích s úspěchem využívají dodnes. Lidé totiž zůstávají ve své neuvěřitelné naivitě a hlouposti stejní. Leonard W. Doob publikoval tyto principy ve své knize "Public Opinion and Propaganda".

1. Propagandista musí mít přístup k informacím o událostech ve společnosti a k informacím o veřejném mínění.

2. Propagandu musí plánovat a provádět pouze jediná autorita, která
- musí vydávat všechny pokyny týkající se propagandy,
- musí tyto pokyny vysvětlit důležitým osobnostem a udržovat jejich morálku,
- musí mít přehled o ostatních činnostech, které mohou propagandu ovlivnit.

3. Při plánování určité akce musí být zvažovány důsledky pro propagandu.

v4. Propaganda musí ovlivnit politiku a akceschopnost nepřítele. Tohoto vlivu lze dosáhnout:
- zamlčením propagandisticky žádoucích materiálů, pomocí nichž se nepřítel může zásobit užitečnými informacemi,
- otevřeným šířením propagandy, jejíž obsah nebo tón způsobí, že nepřítel dospěje k požadovaným závěrům,
- směrováním nepřítele prozrazením aktuálních informací o sobě,
- potlačením jakékoliv zmínky o požadované aktivitě nepřítele, pokud by tato zmínka mohla tuto aktivitu zdiskreditovat

5. Pro spuštění propagandistické kampaně musí být dostupné neutajované operační informace.

6. Propaganda musí vzbudit zájem veřejnosti a musí být proto šířena sdělovacími prostředky, které vzbuzují pozornost.

7. Věrohodnost propagandy určuje, zda ji veřejnost bude považovat za pravdivou nebo lživou.

8. Účel, obsah a efektivnost nepřátelské propagandy, síla, metoda šíření a povaha aktuální propagandistické kampaně určuje, zda veřejnost nepřátelskou propagandu bude ignorovat nebo ji odmítne.

9. Věrohodnost, informační obsah a metody šíření ovlivňují, zda propagandistické materiály budou cenzurovány.

10. Materiály nepřátelské propagandy lze využít, pokud mohou snížit prestiž nepřítele nebo mohou nějak podpořit cíle vlastní propagandy.

11. Místo "bílé" propagandy lze použít "černou" propagandu, pokud bílá propaganda je méně věrohodná nebo vede k neočekávaným důsledkům.

12. Propagandu musí šířit vůdci s prestiží.

13. Propaganda musí být správně načasována.
- Propaganda musí zasáhnout veřejnost dříve než propaganda nepřítele.
- Propagandistická kampaň musí začít v optimálním okamžiku.
- Téma propagandy se musí opakovat do té doby, dokud nepoklesne její účinek pod určitou hranici.

14. Propaganda musí označit události a lidi jasnými frázemi nebo slogany, které
- musí vzbudit požadovanou odezvu, jíž veřejnost reagovala v minulosti,
- musí se snadno zapamatovat,
- musí být používány znovu a znovu, avšak pouze v odpovídajících situacích,
- musí být sami sobě důkazem.

15. Propaganda na domácí frontě nesmí vzbuzovat falešné naděje, které by budoucí události mohly zvrátit.

16. Propaganda na domácí frontě musí vytvářet optimální úroveň obav a úzkosti.
- Propaganda musí vyvolávat úzkost z důsledků případné porážky.
- Propaganda musí zmenšovat obavy a úzkost (jiné, než z důsledků porážky), které by byly příliš velké a jichž by se lidé sami nemohli zbavit.

17. Propaganda na domácí frontě musí zmenšovat dopad frustrace. - Nevyhnutelné pocity frustrace se musí předpokládat a musí se šikovně využívat.

18. Propaganda musí usměrňovat agresivitu veřejnosti jasným označením terčů nenávisti.

19. Propaganda nemůže bezprostředně ovlivnit silné opačné tendence, ale musí nabízet určitý způsob činnosti nebo zábavy.

Nedejme se mýlit, že dnes již není takový vliv na masy možný. Také dnes přicházejí stále ke cti různé modifikace Hitlerových řečnických experimentů. V obrovských volebních kampaních hraje důležitou roli více než volební program kandidátův vzhled, vystupování, přitažlivost a podmanivost hlasu, jaké představy vzbuzuje a zda zapadají do jednoduchých myšlenkových schémat posluchačů. V reklamách se obvykle využívá psychologického účinku snadno zapamatovatelných sloganů a triviálních argumentů. Reklama se snaží vzbuzovat falešné naděje, útočí na city, snaží se ovlivnit postoje a názory. Využívá někdy rafinovaných způsobů, jak přesvědčit různé společenské vrstvy obyvatelstva. Srovnejte například poněkud primitivní reklamy na různé prací prostředky a intelektuální reklamy jedné holandské životní pojišťovny.

Stejnými metodami se podobného účinku dosahuje při různých masových shromážděních, ať už jde o odpor k jaderným elektrárnám nebo proti globalizaci. Řada zúčastněných lidí vůbec netuší, jak funguje jaderná elektrárna nebo co je globalizace. Jednoduché argumenty a nedostatek faktických informací a vlastního úsudku dokážou pohnout masami. S rozvášněným davem nelze debatovat. Pokud se ale setkáte s vůdci a organizátory těchto hnutí třeba na televizní obrazovce v otevřené debatě, jejich nafouknuté argumenty náhle ztrácejí na významu a síle ve světle skutečnosti a faktů.

Jakékoliv argumenty lze podrobit logické analýze. Logika je věda o myšlení, dokazování a vytváření logických závěrů. Logika nám umožňuje analyzovat jednotlivé postupy myšlení a umožňuje rozhodnout, zda jsou pravdivé nebo nikoliv.

Člověk samozřejmě nemusí studovat matematickou logiku, aby správně uvažoval. Základní znalosti logiky jsou ale při vytváření a analýze argumentace velice užitečné.

Logika ovšem není zcela univerzálním nástrojem. Každý musí sám rozhodnout, zda ji pro analýzu předložených argumentů použije. Příkladem, kdy logika selhává, je náboženská víra, jíž nelze analyzovat pouze rozumem, ale je třeba k ní přistupovat především svým srdcem. Existenci Boha nelze logickými argumenty potvrdit ani vyvrátit, přestože se řada lidí o to soustavně snaží především různě rafinovanými útoky na tak zvaná "slabá místa" přírodních věd. Bible ale není knihou přírodních věd, ale knihou o Bohu a člověku. Při jejím studiu člověk získává názor nikoliv přísně logickou analýzou argumentů, ale především svým citem. Jistě lze namítnout, že tato metoda není vědecká. Lidé se ale většinou nechovají podle nějakých vědeckých principů nebo přírodních zákonů. Naštěstí. Takový svět by byl nudný a tragicky smutný.


2. ZÁKLADNÍ PRAVIDLA

2.1. Logické výroky a fáze argumentace

Bloky logických argumentů se nazývají výroky nebo tvrzení. Výrok je tvrzení, které může být buď pravdivé, nebo nepravdivé. Příkladem výroků jsou tvrzení

"První programovatelný počítač byl sestaven v Cambridge."
"Psy nemohou vnímat barvy."
"Berlín je hlavní město Německa."

Tvrzení lze buď přijmout (říkáme, že je pravdivé) nebo odmítnout (říkáme, že je nepravdivé). Poznamenejme, že technický význam "odmítnout" neodpovídá významu, jak ho běžně lidé chápou.

Výrok nezávisí přímo na pořadí použitých slov ve větě. Např. věty "Bůh existuje." a "Existuje bůh." vyjadřují stejný výrok.

Co je to argumentace? Argumentace, slovy Monty Pythona, je "navazující skupina vět, které směřují k určitému definitivnímu výroku." Existují celkem tři fáze argumentace: předpoklad, odvození a závěr.

* 1.fáze: předpoklady

Aby mohla nějaká argumentace pokračovat, jsou nezbytné jeden nebo více výroků, které jsou stanoveny explicitně. Takové výroky se nazývají předpoklady. Tyto předpoklady se používají pro přijetí argumentu a pro závěry z něj vyvozené.

Předpoklady jsou často vyznačeny slovy "protože", "poněvadž", "samozřejmě" atd.

Slovo "samozřejmě" přijímáme s určitým podezřením, protože se někdy používá k zastření pochybných předpokladů. Pokud se vám dané tvrzení nezdá samozřejmé, nebojte se zeptat. Vždycky pak můžete říci "ano, máš pravdu, to je samozřejmé", když je vám podáno dostatečné vysvětlení.

* 2.fáze: odvození

Předpoklady argumentů slouží pro získání dalších výroků. Tento proces se nazývá odvození. Při odvození začínáme s jedním nebo více výroky, které jsme přijali. Pak odvodíme nový výrok. Existuje několik forem platných odvození.

Výroky získané odvozením lze použít pro další odvození. Odvození se často vyznačuje slovy jako "vyplývá" nebo "proto".

* 3.fáze: závěr

Konečně získáváme závěr argumentace. Závěr je většinou poslední fází argumentace. Závěr vzniká na základě původního předpokladu pomocí odvození. Závěry jsou obvykle označeny slovy jako "proto", "z toho vyplývá, že", "odvodili jsme, že" apod.


2.2. Deduktivní a induktivní argumentace

Existují dva tradiční typy argumentace: deduktivní a induktivní. Deduktivní argumentace poskytuje nezvratné důkazy svých závěrů. Pokud jsou předpoklady pravdivé, musí být závěry také pravdivé. Deduktivní argumenty jsou buď platnými nebo neplatnými výroky.

Platná argumentace je taková, že z pravdivých předpokladů dává pravdivé závěry.

Induktivní argumentace je taková, že předpoklady poskytují určité důvody pro pravdivost závěru. Induktivní argumentace tedy není platná nebo neplatná, ale posuzujeme ji srovnáním, zda je lepší či horší než jiná argumentace a jak věrohodné jsou její předpoklady.

Existují ovšem ještě jiné typy argumentace, které nejsou ani induktivní ani deduktivní. Zde se omezíme pouze na deduktivní argumentaci, která se používá pro přesvědčování nejčastěji.

Toto jsou příklady deduktivní argumentace:

- Každá událost má příčinu (předpoklad).
- Vesmír má počátek (předpoklad).
- Na počátku stojí vždy nějaká událost (předpoklad).
- Z toho plyne, že na počátku vesmíru stála nějaká událost (odvození).
- Proto vesmír má příčinu (odvození a závěr).

Poznamenejme, že závěr jedné argumentace lze použít jako předpoklad argumentace jiné. Výrok se nazývá předpokladem nebo závěrem s ohledem na příslušnou argumentaci, ale tyto termíny jinak nemají význam.


2.3. Rozpoznání argumentů

V některých případech argumentace neprobíhá tak, jak bylo uvedeno dříve. Například závěry mohou být uvedeny dříve než předpoklady, které je podporují.

Argumenty lze poznat hůře než předpoklady nebo závěry. Mnoho lidí tvrdí něco, co nelze rozumně popsat jako argumentaci. Některé výroky se podobají argumentům, ale argumenty nejsou.

Například:

"Pokud je Bible pravdivá, pak Ježíš Kristus musel být buď ďábelský lhář nebo skutečně syn Boží."

Výše uvedený výrok není argumentem, ale podmíněným výrokem. Neobsahuje totiž předpoklady, které jsou nezbytné pro potvrzení závěru. Můžeme sice přidat nějaká další ujištění, ale nijak tím nepodpoříme možnost nějakého logického odvození.

Jiný příklad:

"Protože tě Bůh stvořil, buď Bohu oddán."

Text "buď Bohu oddán" není ani pravdivý, ani nepravdivý, neboť je imperativem, příkazem. Nelze jej proto považovat za závěr a celá věta není argumentací.

Velice důležitá je příčinnost (kauzalita). Předpokládejme, že se snažíme tvrdit něco o závadě motoru auta. Uvažujme dvě věty ve tvaru "A protože B". Prvním větou je:

"Můj automobil nechce nastartovat, protože má nějakou závadu motoru."

Uvedená věta není argumentem, protože závada motoru zde vystupuje jako vysvětlení, proč automobil nechce nastartovat. Vysvětluje se výrok A s použitím výroku B jako vysvětlením. Není argumentem dokazujícím z výroku A výrok B, pokud se použije tvar "A protože B".

Přesto použitím takové věty lze provést argumentaci od výroku B k výroku A:

"Musí být nějaká závada v motoru, protože automobil nechce nastartovat."

Zde se vysvětluje výrok A s použitím výroku B jako důkazu. Věta "A protože B" je pak argumentem.

Aby rozdíl byl jasný, poznamenejme, že věta "A protože B" je ekvivalentem věty "B proto A".

Pokud si uvědomíme, že předpokladem je závada motoru, pak je jasné, že druhá část věty je platným argumentem.


2.4. Argumenty a jejich závěry

Při analýze argumentů je třeba si pamatovat velice důležitou skutečnost: Platnost deduktivního argumentu ještě neznamená platnost jeho závěrů. Důvodem je více či méně intuitivní povaha implikace, kterou musíme nyní prostudovat podrobněji.

Platný argument jistě může obsahovat pravdivé výroky. Avšak argument může být zcela platný a přitom může obsahovat nepravdivé výroky. Např.:

- Veškerý hmyz má křídla. (předpoklad)
- Mravenci jsou hmyz. (předpoklad)
- Proto mravenci mají křídla. (závěr)

Závěr není pravdivý, protože v argumentu není pravdivý jeden z jeho předpokladů. Jestliže jsou všechny předpoklady argumentu pravdivé, musí být závěr pravdivý. Argument je pak platný.

Uvedeným způsobem lze získat pravdivé závěry z jednoho nebo z více nepravdivých předpokladů. Díky možnosti ověřit pravdivost závěru lze také poukazovat na pravdivost předpokladů. Logicky ovšem je taková konstrukce nepřípustná. Následující argument se nás snaží přesvědčit, že delfíni jsou rybami díky tomu, že závěr lze ověřit a je platný:

- Všechny ryby žijí ve vodě. (předpoklad)
- Delfíni jsou rybami. (předpoklad)
- Proto delfíni žijí ve vodě. (závěr)

Pamatujme na to, že nelze získat pravdivé závěry na základě pravdivých implikací z nepravdivých předpokladů.

Pro logickou operaci implikace lze sestavit pravdivostní tabulku. Symbol "=>" označuje implikaci, "A" je předpoklad, "B" je závěr, "0" označuje nepravdivý výrok, "1" označuje pravdivý výrok.

předpoklad závěr odvození
A B A => B
0 0 1
0 1 1
1 0 0
1 1 1

Pokud je tedy předpoklad nepravdivý a odvození je platné, může být závěr pravdivý i nepravdivý. Pokud ovšem je předpoklad pravdivý a odvození je pravdivé, musí být závěr pravdivý.

V běžné mluvě tak dochází k tomu, že za platný argument se považuje ten, jehož předpoklady jsou pravdivé. Takový argument pak vede k pravdivým závěrům. Je třeba však dávat pozor, zda daný argument je platný nebo neplatný. Z pravdivých předpokladů nelze získat pravdivé závěry pomocí neplatného argumentu.

V běžném životě jsou argumenty téměř vždy určitým projevem myšlení. Pokud kritizujeme argumenty, musíme kritizovat podstatu těchto argumentů a jejich smysl. Přitom musíme stále pamatovat na možnou logickou neplatnost takových argumentů.


3. MYLNÉ ZÁVĚRY

Abychom hlouběji pronikli do struktury logických argumentů, museli bychom se zabývat podrobněji lingvistikou a filozofií. Proto je zřejmě jednodušší udělat si přehled chyb, kterých se musíme vyvarovat při vytváření argumentů.

V běžném jazyce se výraz "mylný závěr" používá pro označení chybných domněnek, stejně jako způsobů uvažování, které k těmto chybným domněnkám vedou. V logice se tímto termínem obecně označuje forma technicky nesprávného argumentu, zejména pokud se tento argument jeví jako platný nebo přesvědčivý.

Pro naše účely budeme tedy definovat mylný závěr jako logický argument, který vypadá správně, ale pokud se jím zabýváme podrobněji, zjistíme, že je nesprávný. Studium mylných závěrů nám umožní se takovým závěrům vyhnout.

Následující přehled obsahuje nejběžnější mylné závěry a také některé rétorické nástroje, které se při debatách používají. Seznam si pochopitelně neklade nárok na úplnost.


Argumentum ad Baculum, důraz na sílu

Důraz na sílu je způsob argumentace, kdy mluvčí se snaží určitým nátlakem vnutit posluchačům své závěry. Tento způsob používají často politici, náboženští vůdci nebo někteří aktivisté různých iniciativ a lze jej shrnout slovy "síla vede k pravdě". Příkladem je následující tvrzení:

"... Tím je dán dostatečný důkaz pravdivosti Bible. Všichni, kdo tuto pravdu odmítají přijmout, skončí v plamenech pekelných."


Argumentum ad Hominem

Argumentum ad Hominem je "argument určený člověku". S tímto způsobem argumentace se lze setkat tehdy, když se mluvčí pokouší dokázat pravdivost tvrzení tím, že útočí na osobu nebo jiné lidi. Takový způsob argumentace je chybný, protože pravdivost tvrzení nezávisí na postoji toho, komu se toto tvrzení dokazuje. Příkladem může být následující tvrzení:

"Atheismus je ďábelská filozofie, protože ho zastávali nacisté a komunisté."

Někdy se u soudu používá metoda, jejímž účelem je zpochybnit výpověď svědka, např. důkazem, že svědek již v minulosti křivě vypovídal. Takto se snižuje důvěryhodnost výpovědi svědka, avšak nejde o argumentaci typu "Argumentum ad Hominem". Na druhé straně tato metoda zcela určitě nedokazuje, že svědecká výpověď je nepravdivá.

Modifikací Argumentum ad Hominem je argumentace, při níž oponent musí pravdivost tvrzení přijmout kvůli jiným okolnostem:

"Zabíjení zvířat kvůli jídlu je zcela přijatelné. Nemůžete přece tvrdit opak, když tak rád nosíte kožené boty."

Výše uvedené tvrzení je příkladem nekonzistence, nesouladu argumentů, použité pro vyloučení jiného názoru oponenta.

Tento způsob argumentace lze také použít pro odmítnutí závěru, např.:

"Samozřejmě, že tvrdíte, že diskriminace je špatná věc. Vždyť jste běloch."

Výše uvedená forma Argumentum ad Hominem je založena na principu kdy mluvčí tvrdí, že názory odpůrce jsou založeny na jeho osobních zájmech. Tato forma se také někdy nazývá "otrávení pravdy".


Argumentum ad Ignorantiam

Argumentum ad Ignorantiam znamená "argumentaci z neznalosti". Tento způsob argumentace se vyskytuje tehdy, když někdo tvrdí, že nějaké tvrzení musí být pravdivé, protože nelze dokázat, že je nepravdivé. Případně, když někdo tvrdí, že tvrzení je nepravdivé, protože nelze dokázat, že je pravdivé. (Poznamenejme, že nejde o stejný princip v případech, kdy předpokládáme, že tvrzení je nepravdivé, dokud se nedokáže, že je pravdivé. Tento způsob se používá ve vědeckých důkazech). Příkladem může být:

"Samozřejmě, že Bible je pravdivá. Nikdo nedokázal opak."
"Telepatie a jiné fenomény neexistují. Nikdo dosud nedokázal, že jsou reálné."

Poznamenejme, že pokud se u soudu předpokládá, že souzený je nevinen, dokud se mu neprokáže vina, nejde o mylný závěr.

Pokud je ve vědeckém výzkumu známo, že nějaký jev lze potvrdit určitými důkazy, pak neexistence těchto důkazů vede ke správnému závěru, že k danému jevu nedošlo.

"Potopa světa, popsaná v Bibli, by vyžadovala na Zemi ohromné množství vody. Na Zemi se ale tak velké množství vody nevyskytuje ani v případě, že by roztály všechny ledovce na pólech. Proto žádná biblická potopa světa nebyla."

V přírodních vědách lze na základě nedostatku určitých důkazů předpokládat, že nějaký jev nemohl nastat. Na druhé straně ale nelze s jistotou dospět k závěru, že daný jev skutečně nenastal.


Argumentum ad Misericordiam

Tento způsob argumentace klade důraz na soucit nebo na projev lítosti. K chybnému závěru dojde, když mluvčí vzbudí soucit či lítost, aby byl jeho závěr přijat.

"Svou matku a svého otce jsem opravdu nezabil. Prosím, neobviňujte mne. Jsem dostatečně potrestán tím, že jsem sirotek."


Argumentum ad Populum

Tento způsob argumentace klade důraz na posluchače. Mluvčí se snaží získat přijetí svého tvrzení důrazem na velkou skupinu lidí. Tato forma argumentace je velmi často doprovázena velice emotivním jazykem:

"Pornografie musí být zakázána. Je to útok proti všem ženám."
"Bible musí být pravdivá. Milióny lidí jsou o tom pevně přesvědčeny. Chcete jim snad tvrdit, že se všichni mýlí?"


Argumentum ad Numerum

Tento způsob argumentace těsně souvisí s předchozím způsobem. Je založen na úvaze, že pokud mnoho lidí podporují nebo věří v dané tvrzení, pak jistě musí být pravdivé.


Argumentum ad Verecundiam

Tento způsob argumentace klade důraz na autority, které mohou podpořit dané tvrzení.

"Isaac Newton byl geniální vědec a přesto věřil v Boha."

Tohoto způsobu argumentace se často zneužívá v reklamách, kdy některá známá osobnost nabízí určitý výrobek a tím mu propůjčuje určitý "punc věrohodnosti, jedinečnosti a kvality".

Tento způsob argumentace ale není vždy chybný. Věda se často v určitých oblastech odkazuje na autority, které mají k problému co říci:

"Stephen Hawking tvrdí, že černé díry vyzařují."

Stephen Hawking je astrofyzik a je asi rozumné předpokládat, že jeho názor o záření černých děr je dostatečně kvalifikovaný. Obecně se ve vědě požaduje, aby každá teorie byla konfrontována s pozorováním nebo experimentem. Jakoukoliv teorii bez tohoto rozhodujícího testu nelze považovat za vědeckou. Situace ale nemusí být tak jasná v případech, kdy testování nevede ke zcela jednoznačným výsledkům, jak se někdy stává. V těchto případech se mohou objevit dogmatické tendence podporované některými vědeckými autoritami. Takové dogmatické tendence se v historii objevily častěji, než se můžeme domnívat. Jako příklad může sloužit dlouhá debata mezi Ludwigem Boltzmannem (1844 - 1906) a Wilhelmem Ostwaldem (1853 - 1932) koncem 19. století o atomové povaze světa.


Chybný závěr ve specifickém případě

Tento způsob argumentace se vyskytuje tehdy, pokud se obecné pravidlo použije v konkrétním případě, kdy vedlejší okolnosti způsobují, že ho nelze použít. Jde o chybu při pokusu aplikovat obecné pravidlo na specifické jevy.

"Křesťané většinou nemají rádi atheisty. Jako křesťan přece nemůžete mít atheisty rád."

Tento způsob argumentace se často vyskytuje u moralistů nebo zákonodárců, kteří se pokoušejí na určité morální nebo právní problémy mechanicky přenést obecná pravidla.


Ukvapené zobecnění

Tento způsob argumentace je opakem předchozího. Vyskytuje se tehdy, pokud se obecné pravidlo vyvozuje jen z několika určitých případů, které nereprezentují všechny možnosti. Temným příkladem ukvapených zobecnění byl německý nacismus se svojí rasovou teorií. Bohužel, s ukvapeným zobecněním tohoto typu se potkáváme dodnes.

"Minulý týden dva Rómové vykradli místní restauraci. Rómové jsou kriminální živel."


Dicto Simpliciter

Jde o způsob argumentace, kdy se obecné pravidlo použije v určité situaci, jejíž povaha použití tohoto pravidla vylučuje.

"Dopravní nehodu se sanitním vozem jsem rozhodně nezavinil. Na semaforu svítila zelená."


Non Causa Pro Causa. Post Hoc Ergo Propter Hoc

Způsob argumentace Non Causa Pro Causa se vyskytuje, pokud někdo označí za příčinu jevu něco, co s daným jevem nesouvisí.

"Vzal jsem si aspirin a modlil se k Bohu, aby mé bolesti hlavy pominuly. Bůh mne bolestí zbavil."

Způsob argumentace Post Hoc Ergo Propter Hoc se vyskytuje, když někdo prohlásí za příčinu nějaké události jev, který se stal před touto událostí, aniž tyto jevy mají nějakou souvislost.

"Sovětský svaz se rozpadl kvůli prosazování atheismu. Proto se musíme atheismu vyhýbat ze stejného důvodu."


Cum Hoc Ergo Propter Hoc

Tento způsob argumentace se podobá argumentaci Post Hoc Ergo Propter Hoc. Dokazuje se, že pokud dva jevy proběhly současně, musí spolu kauzálně souviset a nebere se ohled na žádné jiné faktory, které mohou být příčinou těchto jevů.

"To špatné počasí způsobil včerejší start raketoplánu."


Petitio Principii

Tento způsob argumentace se vyskytuje, pokud předpoklady jsou sporné, dokud se nepodaří dosáhnout mylného závěru, jemuž se ale mluvčí samozřejmě vyhne.


Circulus In Demonstrando

Tento způsob argumentace se vyskytuje, pokud se závěr, který se má dokázat, použije jako předpoklad. Často je tvrzení sestaveno tak, že se mylný závěr objevuje jako pravdivý argument.

"Homosexuálové by neměli pracovat ve státní správě. Každý úředník, o kterém se zjistí, že je homosexuál, by měl být propuštěn. Homosexuálové jistě budou dělat všechno pro to, aby své tajemství ukryli a mají tedy sklony lhát. Z tohoto důvodu ovšem nemohou pracovat ve státní správě."

Povšimněme si, že v tomto případě je argumentace cyklická. Předpoklad je stejný jako závěr. Mimochodem, argument podobný výše uvedenému byl Britskou tajnou službou citován jako důvod, proč v jejích řadách nelze zaměstnávat homosexuály. Následující příklad je ovšem zcela klasický:

"Víme, že Bůh existuje, protože tak to tvrdí Bible. A také víme, že Bible je pravdivá, protože je slovem Božím."


Komplexní otázka

Tento způsob argumentace je dotazovací formou dokazování. Příkladem může být klasická otázka:

"Přestal jste již mlátit svoji ženu?"

Otázka předpokládá odpověď na jinou otázku, která nebyla vůbec vyslovena. Tento trik často používají právníci v křížovém výslechu, když pokládají otázky podobné následující:

"Kam jste ukryl peníze, které jste ukradl?"

Podobně se tento způsob s oblibou používá v politice: "Plánuje snad pan předseda vlády ještě další dva roky této zlodějské privatizace?"

Jinou formou této argumentace je ptát se na vysvětlení něčeho, co je nepravdivé nebo se ještě nestalo.


Ignoratio Elenchi

Tento způsob argumentace obsahuje určité předpoklady, které nemají žádnou logickou souvislost s dokazovanými závěry.

Například křesťané někdy tvrdí, že jejich učení je čistá pravda. Pak dlouho hovoří o tom, jak křesťanství pomáhá mnoha lidem a tím se snaží prokázat původní tvrzení.

Tento mylný závěr je ovšem často úspěšný. Použití citově zabarvených logicky nesouvisejících předpokladů mnohdy ostatním znemožňuje vidět předkládané závěry v jasném světle.




Jiří Svršek




Literatura:

[1] From: mathew Subject: Alt.Atheism FAQ: Constructing a Logical Argument. Harlequin Ltd, Cambridge, UK. Date: Fri, 2 Jun 1995 17:33:31 GMT

[2] Novotný, Miroslav: S algebrou od jazyka ke gramatice a zpět. Academia, Praha 1988.

[3] Existuje Stvořitel, který se o vás stará? Watch Tower Bible and Tract Society of New York, Inc. International Bible Students Association Brooklyn, New York. 1998 z angl. orig.: Is There a Creator Who Cares About You?

Goebbels' Principles of Propaganda. Based upon "Goebbels' Principles Propaganda" by Leonard W. Doob published in "Public Opinion and Propaganda". The Society for the Psychological Study of Social Issues.

Marcelo B. Ribeiro and Antonio A. P. Videira: Dogmatism and Theoretical Pluralism in Modern Cosmology. 8 Jun 1998. physics/9806011 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation.


Zdroj:

LOGIKA: Logické a nelogické argumenty (1)
LOGIKA: Logické a nelogické argumenty (2)
LOGIKA: Logické a nelogické argumenty (3)



image

http://ilusoria-yhwh.webatu.com