Kořeny křesťanství


Sám Ježíš se dovolával starozákonních proroctví o Mesiáši, aby před svými souvěrci doložil, kým vlastně je. Znal stará židovská proroctví o Mesiáši velmi dobře a svoji autoritu právě na mesianismu budoval. Tvrdí se, že jeho příchod byl v prorockých vizích Starého zákona dopředu předpovězen, což z něho činilo v židovském světě osobnost nad jiné mysteriózní.

Mesianismus, víra v příchod božího Mesiáše, který se postaví jako vůdce do čela Izraelitů, odstraní sociální nespravedlnost a vypořádá se se všemi jejich nepřáteli, byl v Ježíšově éře všeobecně v židovském společenství rozšířený. Starý zákon přináší 60 hlavních mesianistických proroctví a obsahuje ještě asi 270 zmínek, či narážek na tohoto spasitele. To napovídá, jak hluboce byl mesianismus v dějinách židovského národa zakořeněn. Tyto dějiny byly velmi pohnuté, neboť Židé se museli často bránit expanzím cizích dobyvatelů. V těžkých chvílích se tato proroctví stávala pro jejich národ velice mocnou duchovní podporou, pomáhající mu překonat útrapy cizácké poroby ve víře v lepší budoucnost. Dá se říci, že mesianismus se hlavní měrou zasloužil o přežití zvláštní kulturní a duchovní identity Izraelitů a přispíval k posílení vnitřní soudržnosti židovské pospolitosti. Jejich přísný monoteismus, víru ve svou výhradní vyvolenost a silnou intoleranci ke všem jiným filozofickým a náboženským učením dostalo do vínku křesťanství, vzešlé z těchto podmínek.

Mesianismus vyvrcholil za vlády Seleukovců, rodu potomků jednoho z řeckých vojevůdců Alexandra Makedonského. Tito orientální despotové ovládli celou Sýrii a Palestinu a zatěžovali židovské obyvatelstvo nejen vysokými daněmi, ale nenávist Židů vůči nim narůstala i pro snahy vnutit jejich národu pro ně cizí, helénistickou kulturu. To vedlo k častým a krutým válkám. Mezníkem se stala léta 167 - 161 př. n. l., kdy protiseleukovský odpor vyvrcholil povstáním tzv. makkabejských podle vůdce povstalců Judy Makkabejského. Seleukovský král Antiochos vyšel z tohoto boje poražen, neboť Izraelitům vydatně pomáhali Římané. Tím se ale Palestina ocitla v zájmové sféře expanzionistických snah Říma po ovládnutí Blízkého východu i celého Středomoří. Římané stále častěji zasahovali do vnitřních záležitostí Izraelitů, až se nakonec z bývalého spojence stal stejně nenáviděný dobyvatel, jakým byli Seleukovci.

Povstání makkabejských mělo z hlediska restaurace mesianistických proroctví klíčový význam. Do tohoto období totiž mimo jiné spadá vznik nové židovské sekty Esejců, která měla za Ježíše důležitý vliv na židovské náboženství. Esejci byli také těmi, kdo během svojí více než dvousetleté existence mezi Židy neustále oživovali mesianistické tradice.

Ve 2. a 1. století př. n. l. uvnitř národa Izraelitů krystalizovalo všelidové povědomí jedinečného náboženského nacionalismu, jež učinilo toto společenství natolik odlišným od jiných národů. Tato doba byla také charakteristická spory uvnitř vládnoucích kast šlechty a kněží, jež nakonec vyústily ve vleklou krizi a hrozbu ztráty oné uzavřené kulturní identity Židů, obklíčených řeckou kulturní tradicí. Brzy po vítězném makkabejském povstání se v hebrejské společnosti vydělily tři hlavní náboženské kasty, soupeřící mezi sebou o vliv a moc.

První byli saducejové, bohatá kněžská aristokracie a rodová šlechta - nepočetná, ale velmi vlivná náboženská skupina, charakteristická svým konzervatismem ve všech oblastech veřejného i náboženského života. Patřili mezi ně i velekněží jeruzalémského chrámu, kteří také zinscenovali soud se zajatým Ježíšem.

Druhá, početnější kasta byli farizejové, vzešlí původně z účastníků makkabejského povstání. Měli mezi lidem hodně přívrženců, především z řad řemeslníků a drobných obchodníků. Právě z nich se rekrutovali lidoví vykladači Starého zákona s tendencí po inovacích. Později, v Ježíšově době, se ani oni neubránili dogmatismu a rozdíly mezi nimi a saduceji se natolik setřely, až splynuli v jeden konzervativní náboženský proud.

Třetí kastou byli zelóti - horlivci, radikální skupina, věřící v brzký příchod Mesiáše. Jejich víra je motivovala k teroristickým útokům na domácí kolaboranty i představitele římské správní moci.

Mimo tyto tři hlavní kasty stála sekta Esejců, uzavřené společenství duchovních učitelů, těšících se mezi Izraelity veliké úctě. I židovský král Herodes Veliký (40 - 4 př. n. l.) z nich měl respekt, neboť předpověděli jeho panování v Judeji, v dobách, kdy ještě králem nebyl. Právě za jeho vlády vliv Esejců uvnitř židovského společenství nebývale vzrostl. Příslušníci a vyznavači této sekty měli nemalý vliv i na utváření Ježíšova životního osudu.

Esejci se však nikdy otevřeně nemíchali do politiky. Působili spíše konspirativně v pozadí a připravovali se i na možné ozbrojené vystoupení pro případ, že by je Mesiáš potřeboval při tvorbě svého "božího království". Jejich dochovaný Vojenský řád, který byl součástí nálezů tzv. kumránských svitků v roce 1947 je svědectvím přípravy přísné organizace pro případ takové mimořádné události, jakou by byl Mesiášův příchod, v něhož Esejci bezvýhradně věřili a nazývali jej "Učitelem spravedlnosti". Sekta věnovala velkou pozornost přípravě svých členů k boji i organizaci bitev s nepřáteli, takzvanými "Syny temnoty". Hlavní činností členů této sekty bylo studium svatých textů, jejich výklady a studium astrologie. Také zavedli obřad společné rituální večeře, připomínající takřka do detailu pozdější tzv. Poslední večeři Krista se svými učedníky. Život esejských obcí byl vázán předem danými pravidly, což se týkalo především oslav různých svátků a náboženských rituálů. Členové sekty byli rovněž cvičeni pro zpravodajskou činnost, jejich agenti zřejmě působili v celé Palestině a vůdci Esejců byli dobře informováni o dění v celé zemi.

Důležitou součástí výcviku členů sekty byla jistě i duchovní cvičení, nejspíše byli vedeni k askezi a přežití v mezních situacích, mezi duchovní techniky mohla patřit meditace a cvičení k získání schopnosti minimalizovat fyziologické pochody v organismu, podobně jako u jogínů. Nabízí se možná hypotéza, že tajemství temných desetiletí Ježíšova života v sobě možná ukrývá absolvování speciální techniky, výuky i výcviku u Esejců. Zasvěcen do tajných nauk se mohl stát prominentní žák esejských "Synem světla" a bojovníkem za budoucí "království spravedlnosti". Měl být reinkarnovaným "Učitelem spravedlnosti Chonim", někdejším vůdcem této sekty, o němž panovalo přesvědčení, že se jednoho dne vrátí v podobě Mesiáše. Pokud byl jako adept vybrán Ježíš, nebyla to náhoda. Stejně jako dnes existují přesná kritéria výběru budoucího dalajlámy u buddhistů, kteří věří, že po smrti jednoho dalajlámy dochází k převtělení jeho duše do těla nového člověka, tak i u Esejců mohla existovat podobná kritéria výběru budoucího Mesiáše.

Pro teology bylo vždy důležitou otázkou, zda se opravdu starozákonní proroctví naplnila právě v osobě Ježíše z Nazaretu a jestli informace o Mesiáši, obsazené v proroctvích, odpovídají Ježíšově osobnosti i jeho osudu. Proto se už Ježíšovi žáci snažili přesvědčovat křesťany, že je tím Mesiášem, na kterého tak dlouho čekali, i sám Ježíš to o sobě prohlašoval. Dá se říci, že Starý zákon obsahuje osm bodů, charakterizujících osobnost očekávaného Mesiáše:

1. Bude seslán Jahvem
2. Bude Židem z domu Davidova
3. Bude pocházet z Betléma
4. Narodí se z panny
5. Bude mít podobu člověka
6. Přijde v době, kdy bude stát jeruzalémský chrám
7. Bude zrazen přítelem
8. Zemře násilnou smrtí.

V knize P. W. Stonera a R. C. Newmana "Science Spears" se udává, že matematická možnost toho, aby se tyto body naplnily v osobě jednoho člověka, žijícího za posledních 2000 let, je mizivá - 1 : 10 na sedmnáctou. Opusťme však matematickou ekvilibristiku. Ježíš patřil mezi přední znalce židovského náboženství a starozákonních tradic. Evangelia totiž uvádějí, že vedl disputace se zástupci židovského kněžstva. Docela určitě znal i mesianistická proroctví, sahající až do Mojžíšových dob (2. tisíciletí př. n. l.). Jeho znalosti Starého zákona byly udivující a pomineme-li náboženské interpretace, musel mít nějaké učitele již jako dítě. Ti tedy museli být také vynikajícími znalci. Shoda osmi starozákonních rysů tak nemusela být vůbec zázračná a mohla vzniknout úplně jinak.

Ježíš se stal prototypem Mesiáše proto, že se mesianismu přizpůsobil, osobně se s ním ztotožnil a dosáhl nad jinými dřívějšími proroky převahu. Dokázal převzít zodpovědnost za toto své ztotožnění, ale zároveň jej posunul jinam. Nebyl Mesiášem bojovným, který by na násilí odpovídal násilím (snad kromě incidentu s penězoměnci a fíkovníkem), jak stará proroctví tvrdila, ale naopak preferoval úctu, toleranci a lásku k bližnímu. Tento odklon od původního pojetí Mesiáše se mu však nakonec stal osudným.

Doba po úspěšném povstání makkabejských byla dobou úpadku, charakterizovaná neustálými vnitropolitickými a náboženskými krvavými boji mezi židovskými předáky a vměšováním Římanů. Války, občanské nepokoje, cizí intervence, bída a zmar - to byly hlavní znaky "hebrejského temna", 2. a 1. století př. n. l. Tedy doba předcházející narození Krista. Sílil odpor proti Římanům, kteří se snažili implantovat do židovských kulturních a náboženských tradic římské zvyky, právo, i atributy řecko-římské kultury. Stále víc Izraelitů z řad židovských elit podléhalo moci Římanů a kolaborovalo s nimi. Římské protektorství sílilo a necitlivé zásahy místodržících do veřejného a náboženského života činily z Palestiny horkou půdu, z níž hrozila další povstání. A opět jako před mnoha generacemi, mohutněla mezi Židy víra v Mesiáše. Už nebylo možné čekat. Další deziluze z toho, že by se Mesiáš opět neobjevil, mohla při sílícím římském tlaku vážně ohrozit celé toto společenství. Právě Esejci byli těmi, kdo si nejlépe uvědomovali, kam až došel dezintegrační kulturně-náboženský proces uvnitř židovské společnosti. Východisko z této krize bylo jediné - naplnění mesianismu.

Mesiáš zatím nepřicházel, Izraelité čekali už celé další století, byli rozpolceni mezi nadějí a deziluzí, zatímco se Římané v jejich zemi, připojené k Sýrii roztahovali jako doma a místní kolaboranti z řad židovské aristokracie jim šli pěkně na ruku. Naděje na proklamovaný příchod Mesiáše pomalu zhasínaly. Ale pak přišel Jan Křtitel a po něm Ježíš...


JEŽÍŠ VERZUS JAN KŘTITEL

Osud Jana Křtitele je v mnohém podobný Ježíšovu. Narodil se své matce v pokročilém věku, v době, kdy oba rodiče již nedoufali, že budou mít potomka a jeho narození se tedy také dalo vykládat jako zázrak. Obě rodiny se dobře znaly, Jan byl starší než Ježíš, ale zřejmě ne o mnoho, i když někteří biblisté uvádějí až 10 let. Podle bible to bylo o 6 měsíců, viz: Luk 1:26 - Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret (to jen na okraj, názory biblistů se různí). Ani o Křtitelově dětství a mládí nevíme nic určitého. I on v dospělosti náhle vystoupil z ilegality, aby se záhy stal uznávaným prorokem.

Nepřímo to dokládají "Starožitnosti" židovského spisovatele Flavia Josepha, v nichž je tímto pořímštělým židovským historikem věnováno Janu Křtiteli poměrně dost místa. Flavius naznačil, že Jan Křtitel byl pravděpodobně Esejec. A není pochyb o tom, že to byl on, kdo stál v čele radikálního náboženského hnutí dříve než Ježíš. Podle starých pramenů Jan Křtitel vystoupil jako prorok někdy v letech 26 - 28 n. l., kdy v Galileji hlásal konec světa ve vazbě na příchod Mesiáše. Ty, kdo uvěřili, křtil v řece Jordánu, aby tak byli očištěni od hříchů. Předtím žil řadu let jako poustevník na poušti, kde se askezí i meditacemi připravoval na své veřejné působení. Kázal příchod božího království a vyzýval k pokání. Nešetřil svými moralistickými kritikami ani urozené, ani kněží, ba ani herodejského vládce Heroda Antipu (jeden ze synů Heroda Velikého).

Křest vodou ale nebyl rituálním obřadem, který by Jan zavedl. Právě Esejci přikládali křtu mimořádný význam. V jejich společenství byl každý, kdo se podrobil vyznání z hříchů a následnému křtu, očištěn a mohl nastoupit novou, čistou víru i život zasvěcený Bohu a přípravě na Mesiášův příchod. Každý novic musel před křtem projít dvouletým obdobím duchovních cvičení, při kterých trénoval svou vůli odříkáním světských požitků. Je zřejmé, že Jan Křtitel tuto zkoušku také postoupil svým dlouhým pobytem v nehostinné poušti, po němž se stal prorokem. I kněží jeruzalémského chrámu znali křest vodou. Uváděli jím například velekněze do úřadu.

Avšak křest Jana Křtitele byl přece jen něco jiného. Zatímco obecně byl tento rituál aplikován pouze u vybraných osob, třeba členů esejského společenství, Jan křest rozšířil na všechny lidi, kteří k němu přicházeli a vyznávali se mu ze svých hříchů. Díky jemu se stal křest přístupný všem bez rozdílu pohlaví, věku, či sociálního postavení. Tak se stal skutečným kazatelem a uznávaným duchovním vůdcem Židů. Odmítal kastovnictví a hlásal milost pro všechny, kdo chtějí být spaseni. V tom se od praktik Esejců zřetelně odklonil, ačkoli dál z jejich učení a víry ve své propagandistické roli hlasatele Mesiášova příchodu vycházel. V Janově podání se křest změnil v obřad neomezený na elity, v obřad, který umožnil i prostým lidem bez absolvování například duchovních cvičení nebo výrazné askeze, jen na základě jejich prosté víry radikálně a natrvalo přetvořit svou duchovní podstatu.

Jeho autorita a proslulost byly obrovské. Ze všech stran se k němu hrnuli lidé a díky jeho kázáním rostl uvnitř židovské společnosti radikalismus, hrozící smést při výbuchu všelidového odporu římské protektory i domácí kolaboranty. V okamžiku, kdy Jan Křtitel označil Heroda Antipu za krvesmilníka, protože svedl a vzal si za ženu svou neteř Herodias (dceru svého bratra Aristobúla, která byla navíc původně ženou Herodova nevlastního bratra Filipa), se stal pro mocné a bohaté Hebrejce nebezpečnou osobou. K Herodovi se navíc donesly zprávy, že lid začíná v Janu Křtitelovi vidět Mesiáše, čímž Janův věhlas a popularita narůstaly. Z obavy před možnou vzpourou se Herodes rozhodl, že se nepohodlného proroka zbaví. V té chvíli ještě netušil, že se záhy objeví Křtitelův nástupce, jenž po něm převezme roli duchovního vůdce...

Jana a Ježíše spojoval odpor k mocenským autoritám, vize nové slávy Izraele, víra v mesianistické poslání a role náboženských vůdců v době, kdy Židům hrozilo pořímštění, resp. helenizace. K Janovi se hlásilo stále více lidí a to vzbudilo pozornost mocných. I silné uskupení farizejů, kteří mezi Židy pořád požívali značnou autoritu, se začínalo ptát, zda je možné věřit po tolika letech marného čekání, že Mesiáš konečně přijde. V pozadí ale stál strach. Co udělá? Přinese národu naději? Bude mít neomezenou možnost konat zázraky a moc od Boha? Spasí pravověrné a odvrhne nehodné? Zničí starý svět a nastolí nový, spravedlivější? Samé otázky a odpověď nepřicházela.

Ta byla totiž ve skutečnosti mlhavá a ani Jan Křtitel Mesiášovu budoucí činnost nijak nekonkretizoval. Zobrazoval jej jako nebeského soudce světa, jenž spravedlivé povýší při nastolování božího království. Bude to nadpozemská bytost s obrovskou mocí, mstitel, zúčtovatel dobra i zla. Koneckonců i starozákonní Bůh byl strašlivý. Zdaleka to nebyl ten milující Otec, jak ho později představoval Ježíš svým stoupencům. Křesťanství tak vyrostlo na judaismu, když pozměnilo starou Hospodinovu personifikaci jako trestajícího krále nebes v bytost naprosto jinou a v zásadě protikladnou.

Jan Křtitel se záhy stal živoucím symbolem a vůdcem radikálního hnutí za svobodu a obrodu hebrejské společnosti. Hlásili se k němu především ti, jejichž cílem bylo protiřímské povstání a obnova velikosti Izraele (především zelóti). I Esejci byli pro ozbrojený boj s Římany, ovšem za podmínky, že v čele povstalců stane Mesiáš.

Tím se ale Jan Křtitel necítil být. Tvrdil, že skutečný Mesiáš je zatím nepoznaný, a že dá o sobě brzy vědět. Jisté je, že kdyby se Jan Mesiášem, za nějž byl mnohými skutečně považován, prohlásil, jeho postavení a vliv na masy by se staly neotřesitelné. Stačila by jiskra, aby propukl obrovský požár války a násilí.

Takovou odpovědnost však Jan na sebe vzít nechtěl a asi ani nemohl. Měl být jenom hlasatelem Mesiášova příchodu. On měl radikalizovat židovstvo v Palestině, ideově a propagandisticky připravovat půdu pro toho, kdo se odpovědnosti stát se Mesiášem nebál.

Evangelia potvrzují, že Jan pokřtil i Ježíše. Ježíš měl k Janovi velice blízko a zřejmě se i dobře znali. Byli nakonec příbuzní a možná i oba členy esejské sekty. Janovo a Ježíšovo setkání při křtu u řeky Jordánu má mimořádný význam. Podle evangelisty Matouše Jan nejprve váhal Ježíše pokřtít, protože chtěl být od něho pokřtěn sám. Dal tak najevo svou duchovní podřízenost. Ten mu ale připomněl, že má od Boha určeno křtít každého, kdo k němu přijde, tedy i jeho. Podle evangelií Jan tehdy veřejně označil Ježíše za Mesiáše a tak měl být dotvrzen mnohem větší Ježíšův význam i autorita. Dodnes se ovšem objevují názory, že Ježíš přišel k Janovi jako žák ke svému mistrovi a že Jan Ježíše svým věhlasem vysoce předčil. Tato tvrzení nacházejí oporu v samotných evangeliích.

Po křtu se Ježíš odebral na čtyřicet dní do pouště, kde podle Matoušova evangelia bojoval s ďáblem, který ho neustále pokoušel a zrazoval od rozhodnutí stát se po Křtitelově vzoru také prorokem. Šel totiž zcela zjevně v jeho stopách a rovněž vyzýval lid k pokání. Na paměť tohoto čtyřicetidenního Ježíšova asketického života o samotě v poušti zavedla později církev stejně dlouhý půst před velikonočními svátky.

Ježíš ovšem pojal svou kazatelskou činnost mnohem velkolepěji než Jan, který dál setrvával u Jordánu a nehodlal se odsud hnout. Z Ježíše se naopak stal potulný kazatel. Působil nejen v Galileji, ale také v Samaří a Judsku. Záhy se obklopil suitou svých dvanácti apoštolů, symbolizujících původních dvanáct starozákonních židovských kmenů Izraele. Stále více lidí mu naslouchalo, dokonce i Křtitelovi stoupenci si chodili poslechnout nového kazatele, o němž kolovaly zvěsti, že vykonává zázraky a uzdravuje nemocné.

Palestina nyní měla proroky dva. Avšak Ježíš se navíc prohlásil za syna božího, a to bylo něco naprosto nového. Tato propaganda naprosté Ježíšovy výjimečnosti uchvacovala davy. Záhy získal přídomek Kristus (z řeckého Chréstos, což znamená "pomazaný bohem", či "bohem vyvolený"). Jan zpočátku na Ježíšovu misijní činnost pohlížel blahosklonně, oba ostatně stáli na jedné lodi. Brzy se ale dozvěděl o stoupající Ježíšově proslulosti, o jeho schopnosti podmaňovat si slovem lid, o zázracích, které vykonává. Byl zmaten a nebyl si jist, zda je opravdu Mesiášem, za kterého se vydává a za něhož je stále větším množstvím lidí považován. Vyslal tedy k Ježíšovi posly s otázkou: "Jsi ten, který má přijíti (tedy Mesiáš), nebo máme čekati jiného?" Tato věta v Lukášově evangeliu může znamenat, že Jan Křtitel Ježíše při křtu za Mesiáše neoznačil, jinak by takovouto otázku nepokládal. Je ovšem pravda, že Lukáš nepatřil mezi Ježíšovy učedníky, neznal Ježíše osobně a patřil mezi vyznavače křesťanství až po Ježíšově smrti.

Kristus odpověděl: "Jděte a povězte Janovi, co jste viděli a slyšeli, že slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní očištění přijímají, hluší slyší a mrtví z mrtvých vstávají, chudým se zvěstuje evangelium." Evangelium ve smyslu "dobrá zpráva", neboť evangelia jako spisy vznikla až po Ježíšově smrti. Kristus tak vyhýbavou odpovědí nechal na Janovi, ať si odpoví sám. Nevíme, jak Jan na odpověď reagoval, byl mezitím uvězněn. Vzhledem k uvedeným zázrakům asi Jan Ježíše uznal, ten na druhé straně v jedné své řeči vyzdvihl Jana jako největšího z proroků, ale zdůraznil, že Jan je jen prostý člověk, kdežto on je synem samotného Boha.


Existoval mezi proroky konkurenční boj? To se již nejspíše nedozvíme. Faktem je, že Ježíš se nedal cestou Janova radikálního, bojového pojetí, ale volil svou vlastní cestu, vyvěrající z jeho odlišného pojetí Boha jako milujícího otce všech lidí. Cíl obou proroků byl sice stejný, ale cesty k němu viděl každý odlišně. Jejich cesty směřovaly jinam, ale oba se shodli ve víře, že mesianismus se musí naplnit.

Evangelisté se osobě Jana Křtitele nemohli ve svých spisech vyhnout. Ještě dlouho i mezi křesťany existovaly sekty, které se hlásily více ke Křtitelovi než k Ježíšovi. Herodes Antipas nakonec Jana Křtitele zajal a internoval v pevnosti Machareus. V té době už Ježíš na svou stranu přetáhl některé Křtitelovy žáky a učinil z nich své apoštoly. Už nikdy se s Janem neviděl. Z evangelií víme, že Herodes za Křtitelem často chodil a rozmlouval s ním, možná přece jen cítil bázeň a úctu k tomuto muži. Snad proto váhal s jeho násilným odstraněním, k němuž ho jeho manželka Herodias neustále nabádala. Možná chtěl vládce Janova věhlasu využít pro své cíle - oběma šlo o velikost a slávu Izraele. Jenomže Antipas chtěl dál vládnout novému Izraeli, možná mocnějšímu nebo dokonce samostatnému, kdežto Janovou představou byl jakýsi teokratický stát, v němž by hlavní úlohu hrál Mesiáš a kněžská sekta, možná Esejci.

Ačkoliv byl Herodes navenek loajální, Římany rozhodně v lásce neměl. Možná se chtěl sám postavit v čelo všelidového povstání s podmínkou, že jej Jan podpoří. Využít lidových protiřímských nálad a mít na své straně proroka dávalo takovému záměru solidní naději na úspěch. Na druhé straně byl pro něj Jan nebezpečný svým radikalismem a židovské povstání mohlo svrhnout nejen římské jho, ale i samotného Heroda. Křtitelovi zastánci se bouřili a hrozili, že svého mistra osvobodí, a taková vzpoura mohla být nebezpečná. Jeho smrtí by se zbavil možného vůdce radikálních zelótů, kteří v něm viděli nástroj boží. Navíc by Herodes (kdyby se proroka zbavil) měl konečně pokoj i od své ženy, která Křtitele pro ostrou kritiku jejího manželství s Herodem nenáviděla. A tak, když Herodes své tančící dceři Salomé slíbil, že jí za její představení splní jakékoli přání a ona chtěla Janovu hlavu, vyhověl jí. Navíc již Herodes možná věděl o existenci nového kazatele, který dokonce koná zázraky, na něž je Jan Křtitel krátký.

Židovští radikálové Janovou smrtí ztratili mocnou ideovou oporu a Janovo hnutí se začalo rozpadat. Jenomže - ať už to Herodes věděl, či ne - byl tu druhý prorok - Ježíš a k němu se mnozí Janovi stoupenci přidali. Hnutí pokračovalo. Po Janově smrti Ježíšův věhlas stoupal. Nikde nenajdeme jedinou zmínku o tom, že by na Křtitelovo uvěznění nějak reagoval, že by se mu snažil pomoci. Zázraky opřádaný Ježíš tentokrát žádný zázrak neučinil. Náhoda? Úmysl? Nebo v jeho zajetí spatřoval boží vůli, jíž se ani on nemůže protivit? Nehnul prstem pro muže, který váhal s přijetím jeho mesiášství, přišlo mu vhod odstranění konkurenta? Nic z toho nevíme.

Podle Flavia Josepha se Jan Křtitel těšil i po smrti mezi lidem velké úctě. Podle tradice byly jeho ostatky pohřbeny ve městě Sebasté v Samaří a nad jeho hrobem byl později postaven kostel. Na území Samaří pak působily sekty, které uctívaly jako duchovního zakladatele křesťanství Jana Křtitele a ne Ježíše. Snad i proto, že považovali Ježíšův postoj k Janovi za zradu. Jan byl vůdcem těch, kteří chtěli nápravu života hebrejského společenství dosáhnout cestou ozbrojeného boje, čili v souladu s učením Esejců, z jejichž idejí Jan při svých kázáních vycházel. V zásadě se Jan od původního učení Esejců odklonil jen zlidověním křtu. Zato Ježíš od počátku volil jinou cestu. Bůh se v jeho pojetí stává laskavým a moudrým Otcem všech lidí bez rozdílu. Křtitelův Bůh byl tradiční - strašlivý, všemocný a trestající soudce.

Střet těchto dvou odlišných koncepcí byl střetem rozdílných idejí. Jan měl podporu radikálních předkřesťanských židovských sekt, zatímco Ježíš usiloval o vytvoření sekty nové, jakýkoli radikalismus odmítající. Pozdější křesťanská církev, dovolávající se autority evangelií, hlásala, že mezi Janem a Ježíšem vládl obapolně úctyplný vztah. Zdá se však, že Jan nebyl zdaleka přesvědčen, že je Ježíš tím Mesiášem, jehož příchod sám proklamoval.

Vládnoucí židovské kasty nejdříve zlikvidovaly Jana. I on byl částí svých souvěrců považován za Mesiáše, ač to sám odmítal. Mesiáš, to byla pro vládnoucí garnitury již dávno nepřijatelná idea, hrozící otřást v případě povstání jejich mocí i prebendami. Jan Křtitel byl v dané chvíli daleko nebezpečnější svým radikalismem, ale i tím, že byl mezi lidmi známější než Ježíš.

Po Křtitelově smrti vystupuje Ježíš prudce do popředí. Vzděláním, intelektem i rétorikou převyšuje i učence z okruhu nejvyšších jeruzalémských kněží, jde za ním stále více lidí. A i když veřejně hlásá své teze o nenásilí, přesto se stává nepohodlným tím, že elektrizuje masy svými prohlášeními, že je syn boží, čili Mesiáš. Na rozdíl od Křtitele je obviněn z hrdelního zločinu rouhačství. Ve svých kázáních se odvažoval mimo jiné i měnit tradiční výklady židovského Zákona i předpisy s tím související, čímž nebezpečně podvracel samu podstatu mocenského postavení kast farizejů a saducejů. Tím, že si přisvojoval božskou moc, že to on sám začíná uskutečňovat boží vůli, ohrožoval židovský monoteismus. Jelikož Ježíš nepodpořil radikální složky Křtitelova hnutí, ztratil jejich podporu. Strategická chyba nebo zásadovost? Kdyby býval měl podporu těchto radikálních složek, kdyby se stal Janovým nástupcem v ideji ozbrojeného povstání, možná by se stal skutečným, všeobecně uznávaným Mesiášem a nemusel skončit na kříži jako falešný prorok a kacíř.

Jan Křtitel a Ježíš jsou symboly střetu dvou koncepcí na řešení politických, náboženských i sociálních problémů tehdejší židovské pospolitosti. To vedlo k rozštěpení mesianismu na jeho radikální a liberální křídlo a toto rozštěpení se nakonec pro oba stalo osudným. Navíc, a to by mohlo být podstatné, se Ježíš zbavil dosavadní podpory Esejských, kteří do něho od počátku vkládali velké naděje.

Snad to bylo tak, že Jan připravoval půdu pro Ježíšovo veřejné vystoupení, ale stalo se to, co nikdo nečekal - z Ježíše se stal kromě učitele i reformátor. Jeho názory a ideály, které všude veřejně propagoval, byly něčím úplně novým. Žák se Esejcům vymkl z rukou a rozhodl se jít svou vlastní cestou. Místo boje a meče hlásal podivnou teorii neprotivení se zlu odporu a z Boha učinil altruistu. Na rozdíl od Jana a všech předešlých proroků, kteří kázali, že Boží království přijde, Ježíš tvrdil, že již prostřednictvím jeho konání přichází - v tuto chvíli a na tomto místě, z přímého příkazu Boha - toto přesvědčení je možná klíčem k celé Ježíšově dráze. Tato jistota uváděla všechno do nového světla. Pokání teď pro věřící neznamenalo jen to, že musejí změnit svá srdce, ale že také musejí přijmout všechno, co jim Ježíš zvěstuje o sobě. Na druhé straně se Ježíš, stejně jako kazatelé, kteří mu předcházeli, obracel výhradně na Židy a šlo mu o reformaci židovského náboženství. Neměl, zdá se, na rozdíl od křesťanství pozdějších dob "mezinárodní ambice".

Možná Esejci poslali své lidi, aby sbírali informace o Ježíšovi a snažili se korigovat jeho názory - s největší pravděpodobností to byli přímo někteří z apoštolů. Ačkoli pro ně byl Ježíšův reformismus v mnohém nepochopitelný, ten muž měl mimořádnou autoritu a obrovské charisma. Rozptyloval jejich stálé pochyby, pomáhal si dokonce různými podobenstvími. A oni s ním zůstávali dál. Byli totiž očitými svědky jeho zázraků, a to byl pro ně hlavní argument i důkaz.


Zdroj: LITERATÚRA



image

http://ilusoria-yhwh.webatu.com